Jihočeský krajJihočeský kraj
Aplikace Česká obec

Videonávod Česká Obec

SMS info

Ledenice - meteostanice

on-lne webkamera

http://www.lipno-pocasi.cz/ledenice

Změna velikosti písma

Drobečková navigace

Úvodní stránka > Obec > O obci > Osobnosti

Osobnosti

Václav Dvořák

(* 28. 12. 1921 Bechyně, † 30. 7. 2008 České Budějovice)

Po maturitě na táborském gymnáziu odešel do Českých Budějovic, kde byl na bohosloveckém semináři roku 1948 vysvěcen na kněze (za války totálně nasazen v Linci). Působil jako kaplan v Kardašově Řečici a Domažlicích, kde pomáhal lidem prchajícím do západního Německa. V padesátých letech byl několikrát vyslýchán a vězněn, pracoval u Pomocných technických praporů nebo v uranových dolech. Po propuštění v roce 1960 dělal v továrně a v antikvariátu, vyjel také na studijní pobyt do zahraničí. V sedmdesátých a osmdesátých letech se podílel na tajné výchově kněžského dorostu. Od roku 1982 opět působil v duchovní sféře v Praze, v letech 1990–1999 jako generální vikář budějovické diecéze, poté biskupský vikář a sídelní kanovník. V roce 1992 se stal kaplanem ve vazební věznici a v roce 1995 byl jmenován papežským prelátem. Od poloviny devadesátých let se staral o ledenickou farnost, jejímž správcem byl od 1. 9. 2001 až do své smrti. V roce 2002 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy o ČR. Pro svou oblíbenost, lidskost a přátelské jednání je na něho dodnes v Ledenicích vděčně vzpomínáno, v Ohrazeníčku jej připomíná pamětní deska na návesní kapli.

Vlastimil Hajšman

(* 26. 2. 1928 Ledenice, † 3. 3. 1978 České Budějovice)

Narodil se ledenickému četníkovi a od mládí tíhnul ke sportu, především k hokeji. Na vojně hrál za Armádní tělovýchovný klub, se kterým získal v sezóně 1949–1950 titul mistra Československa. V sezóně 1951–1952 se stal mistrem ČSR s týmem budějovického Slavoje. Reprezentoval republiku na olympijských hrách v Oslu (1952, čtvrté místo), mistrovství světa v Stockholmu (1954, čtvrté místo) a v Západním Německu (1955, třetí místo). Celkem za reprezentační výběr odehrál 50 zápasů a vsítil 24 branek, patřil k nejrychlejším pravým křídlům své doby. V šedesátých letech dělal v Budějovicích trenéra, dále působil jako ligový rozhodčí a věnoval se výuce tělesné výchovy. Hrával také fotbalovou ligu za Meteor České Budějovice. Od roku 2002 visí jeho dres s číslem 14 pod stropem budějovického hokejového stadionu. 

František Jílek-Oberpfalcer

(* 9. 8. 1890 Růžov, † 6. 3. 1973 Praha)

Pocházel z Růžova, kde se narodil do rodiny zedníka. Vychodil ledenickou školu, budějovické Jirsíkovo gymnázium a v roce 1910 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Za války se zúčastnil bojů v Tyrolsku, poté působil na ministerstvu národní obrany jako přednosta osvětového oddělení. V roce 1927 se vydal na pedagogickou a vědeckou dráhu. Od roku 1935 byl docentem a od roku 1946 profesorem Univerzity Karlovy. Stal se uznávaným jazykovědcem (bohemistou), zabýval se obšírně českým jazykem, jeho historií, zvláštnostmi, vývojem, nespisovnými výrazy, lidovou mluvou a nářečími. Je autorem mnoha odborných prací, z nejznámějších knižně vydaných zmiňme Čeština je jazyk vtipný, Jihočeský člověk a jeho řeč, Jazyk knih černých, jinak smolných nebo O jazyce mateřském. Prostřednictvím veřejných přednášek a rozhlasových relací přispíval k popularizaci češtiny, její krásy a bohatosti. V letech 1933–1948 redigoval časopis Naše řeč.

Edith Kristan-Tollmann

(* 14. 4. 1934 Vídeň, † 25. 8. 1995 Vídeň)

Tato významná rakouská vědkyně prožila část dětství v Ledenicích. Chodila tady v letech 1941–1944 do německé obecné školy, na které její otec vyučoval. Po válce musela celá rodina odejít do Rakouska. Edith vystudovala učitelství a na vídeňské univerzitě geologii, paleontologii a petrografii. Specializovala se na výzkum života v období druhohor a okolnosti vzniku života na zemi. Přednášela na univerzitách, byla členkou vědeckých společností a napsala mnoho odborných prací. Společně se svým manželem, který byl rovněž vědcem, se zabývala také protijaderným bojem a ochranou životního prostředí.  

František Jan Kroiher

(* 2. 12. 1871 Rojšín, † 17. 6. 1948 Ledenice)

Byl nejstarším synem nezámožného hospodáře a vychodil obecnou školu v Brlohu. Gymnaziální studia započal v Rychnově nad Kněžnou, ale maturoval v roce 1889 na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích a poté absolvoval kněžský seminář tamtéž. Po vysvěcení na kněze působil jako kaplan v Blatné (1894–1896) a Borovanech (1896–1914), v roce 1914 se stal farářem v Ledenicích (od roku 1916 s titulem děkan). Vedle běžné pastorační práce a výuky náboženství se aktivně zapojil do kulturního a spolkového života v městysi. Největší stopu zanechal v místní kampeličce, finančně podporoval stavební rozvoj Ledenic, zdejší spolkovou činnost a školu. Za první republiky po něm bylo pojmenováno ledenické náměstíčko před radnicí. Díky své angažovanosti v drobném peněžnictví se dostal do pražského ústředí všech družstev, kde v letech 1909–1938 dělal prvního náměstka starosty. Zároveň se stal členem výkonného výboru agrární strany, za níž v letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění a následně až do roku 1939 v senátu. Zapojil se také do hnutí požadujícího reformy uvnitř římskokatolické církve. Byl dokonce členem delegace, která o obrodě osobně jednala ve Vatikánu s papežem. Československá vláda Kroihera v roce 1920 navrhovala na místo budějovického biskupa (rok předtím se jeho jméno dostalo mezi kandidáty na pražského arcibiskupa). Ve třicátých letech byl ve výborech pro přípravu národního Katolického sjezdu (1935) a Cyrilometodějských oslav (1936), v roce 1937 získal titul čestného kanovníka budějovické kapituly. Kroiher měl mnoho přátel v uměleckých kruzích (jejich práce dodnes zdobí ledenický kostel) a byl štědrým mecenášem řady institucí. Opakovaně daroval předměty do jihočeských muzeí, přispíval na chod české bohoslovecké koleje v Římě (Nepomucenum), díky jeho úsilí, konexím a financím se podařilo postavit kostel v Českých Velenicích, přispěl např. i na stavbu budějovické hvězdárny. Jako katolický kněz vedl pohřební průvody svých přátel spisovatele Jindřicha Šimona Baara (1869–1925) nebo politika Antonína Švehly (1873–1933), také vedl svatební obřady potomků ministerských předsedů Rudolfa Berana a Františka Udržala. Rozsáhlá je Kroiherova práce publicistická, jeho příspěvky byly ve své době oblíbené pro svou vtipnost, stejně jako řečnická vystoupení. Výběr jeho článků vyšel také knižně pod názvem Články a úvahy Františka Jana Kroihera. Jeden z nejznámějších Jihočechů své doby je pohřben na starém ledenickém hřbitově u kostela.

Karel Müller

(* 26. 12. 1823 Chyňava, † 2. 2. 1900 Kamenný Újezd)

Pocházel z rodiny knížecího šafáře, který spravoval schwarzenberský dvůr Chyňavu poblíž Hosína. Absolvoval studium na bohosloveckém semináři v Budějovicích, kde byl v roce 1847 vysvěcen na kněze (duchovním byl i Karlův bratr František). Působil postupně jako kaplan v Římově, Bavorově a Suchdole nad Lužnicí, v letech 1865–1868 byl farářem v Chřešťovicích na Písecku. Počátkem roku 1868 se na devatenáct let stal farářem v Ledenicích, závěr života strávil jako duchovní správce v Kamenném Újezdě. V Ledenicích se za jeho působení podařilo nákladně opravit hlavní oltář v kostele, pořídit varhany nebo novou báň na kostelní věž. Zasloužil se o zvelebení farské zahrady a rozšíření hřbitova, intenzivně se zajímal o historii farnosti i městyse. Vlastnil rozsáhlou knihovnu plnou odborných časopisů a publikací. Byl také sám literárně činný a napsal nebo přeložil do češtiny 24 knih (mravoučné povídky pro děti i dospělé, modlitební knihy apod.), jejichž umělecká hodnota sice není vysoká, ale ve své době se jednalo o čtenářsky oblíbená díla a některé se dočkaly mnoha dotisků (např. Dědečkovy povídky, Krátké děje české, Svatý svazek lásky). Karla Müllera bychom mohli zařadit do vcelku početné skupiny vlasteneckých kněží, kteří se v 19. století snažili i díky stejně smýšlejícímu biskupu Jirsíkovi o národní povznesení jihočeského venkova. V roce 1887 před odchodem z Ledenic bylo faráři Müllerovi jako prvnímu člověku v ledenických dějinách uděleno čestné občanství městyse. V závěru života byl jmenován také osobním děkanem, biskupským notářem a čestným konzistorním radou.

Mstislav Leopoldovič Rostropovič

(* 27. 3. 1927 Baku, † 27. 4. 2007 Moskva)

Pocházel z hudební rodiny, takže jeho studium konzervatoře nebylo překvapením. Vedle hry na klavír se věnoval zejména do té doby opomíjenému violoncellu. První veřejný koncert odehrál v roce 1940, o sedm let později vystoupil poprvé na Pražském jaru a v roce 1948 se stal asistentem na violoncellové a kontrabasové katedře Moskevské univerzity (vedoucím od roku 1961). V letech 1957, 1958 a 1961 navštívil Ledenice, kde si nechal na míru vyrobit nábytek a navázal zde celoživotní přátelství. Vždy dobře naladěný umělec byl jmenován čestným členem ledenického sboru dobrovolných hasičů, nezapomenutelné jsou veselice, při kterých roznášel po hospodě pivo nebo hrál na buben. Z jeho popudu byla v Ledenicích založena umělecká hudební škola. V šedesátých letech se světoznámý violoncellista připojil k ostrým kritikům okupace Československa a politiky SSSR, navázal úzké kontakty se spisovatelem Solženicynem a v roce 1974 vycestoval do USA. Zde působil v letech 1977–1994 jako šéfdirigent Národního symfonického orchestru ve Washingtonu. Se svou manželkou, pěvkyní Galinou Višněvskou se zapojili také do humanitární pomoci, měli řadu přátel ve vysokých politických a uměleckých kruzích a vlastnili rozsáhlou sbírku obrazů ruských mistrů. Ihned po pádu komunismu ve východní Evropě uspořádal koncert u zbytků berlínské zdi a do Československa se vrátil v roce 1991 po odchodu posledního sovětského vojáka. Nezapomněl ani na Ledenice a poctil je svou návštěvou 31. května 1997. V prosinci 2007 u příležitosti 50. výročí jeho první návštěvy v našem městysi byla na budově školní budovy na náměstí odhalena pamětní deska této vskutku mimořádné hudební postavy 20. století.

Antonín Rubín

(* 25. 9. 1918 Ledenice, † 8. 12. 1993 Praha)         

Jeho otec přišel do Ledenic v roce 1907 jako učitel, v letech 1924–1938 působil jako řídící učitel obecné školy a obecní kronikář. Mladý Antonín navštěvoval ledenickou školu, budějovické Jirsíkovo gymnázium a v roce 1937 nastoupil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Na podzim roku 1939 při nacistickém tažení proti českým vysokým školám byl odvlečen do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud byl sice propuštěn, ale závěr války strávil na nucených pracích v Německu. Po válce studium dokončil a v roce 1947 nastoupil lékařskou praxi. Od konce padesátých let působil jako odborný lékař na klinikách v Praze, záhy nato jako pedagog na I. Lékařské fakultě a na Fakultě všeobecného lékařství. Specializoval se na dorostové lékařství a rentgenologii (radiologii), zasloužil se velkou měrou o rozvoj obou těchto specializovaných oborů v Československu. Byl také prezidentem Evropské společnosti pediatrické radiologie a dlouholetým redaktorem jejího časopisu. Napsal řadu odborných studií a knih (Dorostové lékařství, Péče o ohrožené novorozence). 

Ferdinand Sládek

(* 19. 5. 1872 Ledenice, † 30. 5. 1943 Praha)

Pocházel z rozvětveného rodu Sládkových a byl synem ledenického řezníka, hostinského a dlouholetého starosty Jana Sládka. Vychodil ledenickou obecnou školu, budějovickou reálku, učitelský ústav v Soběslavi a v letech 1895–1898 varhanní oddělení pražské konzervatoře. Působil jako učitel v Českém Krumlově, v Praze na Proseku a v Karlíně (zde též jako ředitel). Od mládí projevoval zájem o lidovou slovesnost rodného kraje, zejména venkovské písně, které si zapisoval při svých každoročních návštěvách jihočeských vesnic (celkem jich prý za život zachytil na 3 000). Následně je třídil, upravoval a vydával v populárních zpěvnících (Náš poklad, Písně trocnovské, Písně třeboňské), publikoval také drobné články. Je autorem Ledenické mše poprvé uvedené až po jeho smrti. V Ledenicích jej připomíná pamětní deska (od 1968) a název jedné z ulic.

Josef Stejskal

(* 3. 3. 1897 Ledenice, † 16. 6. 1942 Tábor)

Syn ledenického učitele vychodil nejprve zdejší obecnou školu, poté budějovické Jirsíkovo gymnázium a nakonec absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil jako profesor na budějovickém reformním gymnáziu v České ulici (pamětní deska na chodbě), jako člen budějovického zastupitelstva, člen kulturní komise a jednatel knihovní rady. Nejvíce je však spojen s Jihočeským divadlem, o jehož znovuzrození a povznesení se výrazně zasloužil. Pracoval v něm od roku 1925 postupně jako dramaturg, intendant, vedoucí činohry a režisér. Za první republiky se zapojil do činnosti avantgardní umělecké skupiny Linie. Za druhé světové války byl zatčen a v táborských kasárnách nacisty zastřelen. V Českých Budějovicích a v Ledenicích jsou po něm pojmenovány ulice, od roku 1946 je také in memoriam čestným občanem jihočeské metropole.

František Strnad

(* 23. 9. 1887 Třebíčko, † 20. 2. 1967 Vídeň)

Narodil se v drobné vísce Třebíčko severně do Trhových Svinů, jeho otec byl zedníkem. Rodina se však záhy přestěhovala do Růžova, matčina rodiště. František v letech 1893–1901 navštěvoval ledenickou školu, následně odešel do Vídně, kde se zapojil do organizace české menšiny čítající několik desítek tisíc Čechů. Strnad se stal důležitým členem mnoha krajanských spolků (České srdce, Lidumil, Školský spolek Komenský), působil v redakcích časopisů a novin nebo zasedal ve správní radě Vídeňské záložny. Sám byl aktivním publicistou, pravidelně zveřejňoval roční přehledy o činnosti české menšiny a je také autorem dvou rozsáhlých knih (Československá Vídeň po válce a Cestou z republiky do spolkového státu). Po skončení první i druhé světové války se zapojil do odboje a pomáhal s reemigrací a repatriací československých občanů. V roce 1948 se stal generálním tajemníkem Československého ústředního výboru ve Vídni, který jako jediný zajišťoval oficiální spojení se starou vlastí, bez jejíž finanční, materiálové a morální pomoci by menšina v jakékoli době přežívala jen stěží.

Jiří Velemínský

(* 21. 11. 1933 České Budějovice, † 23. 2. 2008 Praha)

Rod Velemínských (pochází z něho i známý jihočeský pediatr Miloš Velemínský) hospodařil na dvoře Mysletín od roku 1868 po tři generace až do roku 1949. Synem posledního soukromého majitele před znárodněním byl Jiří Velemínský, který zde strávil celé dětství a navštěvoval obecnou školu v Ledenicích. V letech 1948–1952 chodil na budějovické Jirsíkovo gymnázium a poté studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po absolutoriu nejprve vyučoval na Pedagogickém institutu v Praze, od roku 1963 pracoval na Ústavu experimentální botaniky. Jeho zájem se soustředil na rostlinnou genetiku, patřil k průkopníkům studia DNA a mutace rostlin. Počátkem devadesátých let se výrazně podílel na reorganizaci vědeckého života v Československu. Působil v četných funkcích na Akademii věd ČR (byl jejím místopředsedou nebo členem grantové agentury). Zasedal v různých vědeckých a redakčních radách, publikoval odborné příspěvky a patřil ke spoluzakladatelům Učené společnosti ČR.

Karel Velemínský

(* 17. 1. 1880 Mysletín, † 15. 11. 1934 Praha)

Základní vzdělání získal v Třeboni, maturoval na vyšším gymnáziu v Táboře v roce 1898. Zamýšlené studium na ČVUT vyměnil za germanistiku a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako středoškolský pedagog v Ostravě, Táboře a v Praze-Žižkově. Patřil k sympatizantům realistické strany a okruhu lidí kolem T. G. Masaryka, díky nimž se stal sympatizantem nábožensko-sociální hnutí Lva Nikolajeviče Tolstého. Velemínský se stal překladatelem díla slavného ruského spisovatele a osobně jej navštěvoval. Před první světovou válkou vykonal Velemínský pracovní cestu po USA, kde získával informace o způsobu vzdělávání a organizaci školství. Po roce 1918 se stal lidovýchovných pracovníkem na ministerstvu školství a národní osvěty. Svou stopu zanechal také v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského a v Masarykově lidovýchovném ústavu. Působil jako redaktor četných časopisů a napsal množství odborných článků i samostatných knih (Americká výchova, Rusko včera a dnes). Je jedním ze zakladatelů české lidovýchovy (andragogiky) a osvětové práce. Usiloval o zřízení samostatné pedagogické fakulty na Univerzitě Karlově, ale předčasná smrt mu v tom zabránila. 

JAN ZELENKA-HAJSKÝ

(* 3. 3. 1895 Kamenný Újezd, † 17. 6. 1942 Praha)

Přistěhoval se do Zborova v roce 1902 a vychodil tamní obecnou školu, kde byl jeho otec učitelem. Později odtud docházel na reálku a učitelský ústav do Budějovic (maturita 1914). Působil jako pedagog na pražských školách a na české menšinové škole v německé obci Háj u Duchcova, kde se aktivně zapojil do činnosti Sokola. Po okupaci a vypuknutí druhé světové války působil v protinacistické organizaci Jindra a stal se hlavním pomocníkem a podporovatelem operace Anthropoid. Byl v podstatě šéfem rozsáhlé sítě, která parašutistům zprostředkovávala kontakty, schůzky s informátory, zajišťovala potraviny a peníze, zajistila ubytování a vynětí z pracovní povinnosti. Právě Zelenkův byt představoval hlavní opěrný bod výsadkářů a byl to také on, kdo pro ně zjednal úkryt v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje, kam postupně osobně odvedl Kubiše, Gabčíka, Opálku, Valčíka, Švarce, Bublíka a Hrubého. Den po vyzrazení celé akce, když si pro Zelenku přišlo 17. června 1942 gestapo, zvolil raději dobrovolný odchod ze světa a otrávil se. Následující den nacisté dobyli kostel. V Praze je po Zelenkovi pojmenovaná ulice a připomíná ho několik pamětních desek, další visí v Krušnohoří, kde působil, a v Kamenném Újezdě, kde se narodil. Dne 20. června 2022 mu byla péčí městyse Ledenice odhalena pamětní deska také ve Zborově.    

DALŠÍ

V 16. století působil u Rožmberků jako sekretář Jan Ledenický (zvaný Podlaha), který se stal také správcem rožmberského paláce v Praze a majitelem největšího hostince v Krumlově. Za zpronevěru a finanční podvody byl propuštěn a v roce 1599 oběšen. V roce 1847 se v Ledenicích při návratu do Vídně zastavili na občerstvení tři rakouští arcivévodové včetně pozdějšího císaře Františka Josefa I. Na ledenické obecné škole vyučoval v letech 1917–1920 Adolf Ambrož, funkcionář Sokola a Národní jednoty pošumavské, vlastenec, menšinový pracovník a místostarosta celozemské Pěvecké obce české, a v letech 1938–1939 na měšťanské škole Alois Hůlka, který se vedle pedagogické dráhy věnoval spisovatelské a básnické tvorbě (Průvodce rodištěm Jana Žižky z Trocnova, S láskou vzpomínáno, Život a čas). Z ledenického rodu Brod pocházela manželka známého krumlovského fotografa Josefa Seidela Alžběta. Své příbuzné v Ledenicích navštěvovali malíř Adolf Born, jehož prarodiče byli z Ledenic, nebo herečka Alena Vránová, která za okupace krátce chodila do ledenické školy a jejíž matka pocházela z Radostic. Mezi majitele vyhlášeného ledenického nábytku patřili svého času např. herečka Iva Janžurová, zpěvačka Yveta Simonová, spisovatelka Anna Sedlmayerová nebo prvorepublikový premiér Jan Malypetr. Dne 10. srpna 1947 se v Ledenicích při zahájení výstavního veletrhu nábytku setkali přední českoslovenští politici Zdeněk Fierlinger, Milada Horáková a Josef Plojhar. V Ledenicích provozuje malé muzeum loutek František Fink, potomek jednoho z nejvýznamnějších českých loutkářských rodů, který byl spřízněn s rozvětveným ledenickým kramářským rodem Hubených. Zmínit musíme také Jaroslava Kohouta, ledenického rodáka, hudebního pedagoga a zakladatele Třeboňského lázeňského symfonického orchestru, který byl v roce 2009 zapsán do České knihy rekordů jako člověk působící nejdéle ve vedení jediného orchestru. Ledenický občan Tomáš Machula byl v letech 2016–2020 rektorem Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

ČESTNÍ OBČANÉ

Karel Müller (1823–1900), ledenický farář, spisovatel, vlastenec, uděleno 2. 4. 1887 před odchodem do jiné farnosti

Matěj Mašek (1824–1888), ledenický kaplan, uděleno 2. 4. 1887 společně s Müllerem

Jiří Kristián Lobkovic (1835–1908), šlechtic a politik, uděleno 13. 5. 1905 u příležitosti sedmdesátin na doporučení okresního úřadu

August Zátka (1847–1935), advokát, politik, vůdce budějovických Čechů, uděleno 7. 2. 1907 jako reakce na vítězství Čechů v komunálních volbách v Budějovicích

Jan Sládek (1839–1912), dlouholetý ledenický starosta, hostinský a řezník, uděleno 2. 7. 1909 za 35 let v úřadu starosty

Martin Brožka (1848–1936), ledenický děkan, uděleno 29. 11. 1913 před odchodem do penze

Jakub Bláha (1860–1935), ledenický učitel, člen zastupitelstva a aktivní člen mnoha spolků (zejména Sokola), uděleno 25. 6. 1922 za zásluhy o městys

František Jan Kroiher (1871–1948), ledenický děkan, senátor, národohospodář a publicista, uděleno 22. 5. 1938 za všeobecné povznesení městyse

Klement Gottwald (1896–1953), prezident ČSR, uděleno 17. 11. 1948 po centrálním nařízení

Herbert Pexa (1927–2015), rakouský lékař a amatérský historik zabývající se Ledenickem a Třeboňskem, jehož předci odtud pocházejí, uděleno 22. 9. 1991 u příležitosti oslav 700 let Ledenic

Vyhledat v textu

29. 3. Taťána

Zítra: Arnošt

Návštěvnost stránek

529379